IX. Co považujeme za možné a co za nemožné
Některé věci se nám zdají evidentně pravdivé a jiné se nám jeví jako úplný nesmysl. Je pro nás až nepochopitelné, jak je možné, že někdo může myslet jinak. V takové situaci je dobré si připomenout, že jestliže všichni myslí stejně, pak nikdo moc nemyslí. To, co se nám jeví jako samozřejmé, vůbec nemusí být pravda.
Žádný člověk není schopen sám se přesvědčit o pravdivosti všeho, co považuje za pravdivé. Většinu názorů přijal nekriticky jako malé dítě od rodičů, ve škole od svých učitelů a od různých jiných autorit a bez toho, že by si to vůbec uvědomoval, prostě věří, že to všechno je pravda. Pokud uslyší nějaké nové tvrzení, které ještě neslyšel, pokusí se je porovnat se svými dosavadními vědomostmi. Pokud zjistí, že toto nové tvrzení je v souladu s tím, co ví, uzná je za pravdivé, pokud sice nijak nevyplývá z toho, co ví, ale též není v rozporu s jeho dosavadními znalostmi, uzná je za možné, a pokud je v rozporu s tím, co ví, uzná je většinou za nesmysl. Přitom chyba nemusí být v novém tvrzení, ale v našich předpokladech.
Například Tycho Brahe, nejvýznamnější evropský astronom 16. století, nesouhlasil s heliocentrickým systémem ne z důvodu nějakých předsudků nebo neschopnosti logického myšlení, ale z důvodu chybného předpokladu vzdálenosti hvězd, který si ani neuvědomoval. Správně usuzoval, že pokud by Země obíhala okolo Slunce, musely by být rozdílné polohy hvězd při pozorování na jaře a na podzim. Jelikož žádné rozdíly nezjistil, byl přesvědčen, že tvrzení o oběhu Země okolo Slunce je nepravdivé. Prostě vůbec nebral v úvahu, že hvězdy by mohly být tak daleko, že rozdílné polohy hvězd při pozorování na jaře a na podzim by mohly být pro něho neměřitelné.
Logickým myšlením můžeme z pravdivých tvrzení odvozovat jiná pravdivá tvrzení anebo hledat spor nějakého tvrzení s danými předpoklady. Pokud ale vycházíme z nepravdivých předpokladů, pak i správným logickým myšlením můžeme dojít k nesmyslu. Pokud chceme skutečně hledat pravdu, pak musíme být schopni pochybovat o všech našich předpokladech. Může to být těžké, protože většinu našich předpokladů si vůbec neuvědomujeme. Prostě nás ani nenapadne, že jsou to pouze předpoklady, a že ve skutečnosti by to mohlo být jinak.
Když v 18. století mnoho svědků pozorovalo pád kamenů z nebe, většina učenců tomu nevěřila, protože to bylo v rozporu s jejich modelem světa. Jedním z prvních, kdo se pokusil o vědecké zhodnocení události, byl jezuita Joseph Stepling. Podle něj kameny mohly být vyvrženy sopkami do velké výše a jinde pak padaly k zemi. Hledal možné vysvětlení v rámci svého modelu světa, který nedával možnost připouštět, že kameny mohou být mimozemského původu. Většina učenců ale svědkům vůbec nevěřila a kameny padající z nebe považovala za nesmysl.
Proč bylo tak těžké připustit, že svědkové mluví pravdu, a že skutečně občas z nebe padají kameny? Jednak je tu pradávná schopnost lidí lhát. Důvody ke lhaní mohou být různé, ale nikdy si nemůžeme být stoprocentně jisti, že to, co nám někdo říká, je pravda.
Za druhé, lidské smysly jsou nedokonalé a podléháme různým iluzím. I člověk, který je přesvědčen, že něco viděl, a že mluví pravdu, se může mýlit. Zárukou pravdivosti není ani větší počet osob, které něco tvrdí, protože mohou být ovlivněni vzájemnou sugescí.
Za třetí, jestliže něco odporuje naší zkušenosti a vypadá nesmyslně, pak již samotným připuštěním, že něco takového existuje, riskujeme, že se zesměšníme. Abychom o něčem novém začali myslet jako o možném, nemůže to být v rozporu s tím, co považujeme za pravdivé.
Někomu se může zdát, že bez ohledu na to, zda něčemu věříme nebo ne, dá se o pravdivosti rozhodnout vědeckými metodami. Pravděpodobně nedá. Jednak můžeme mít omezenou možnost daný jev zkoumat. Například jestliže daný jev se vyskytuje jen občas s hodně dlouhými přestávkami a trvá jen krátce. Něco jako kameny padající z nebe. Pokud nemůžeme provádět opakované pokusy, máme omezené možnosti zkoumání daného jevu.
Někdy víme, jaké pokusy provádět, ale problémem jsou peníze. Například pro ověření teorií týkajících se stavby hmoty jsou potřebné obrovské urychlovače částic. Z finančních důvodů byla zastavena budova urychlovače částic v Texasu, který měl mít obvod 87 km, ale i kdybychom zbudovali libovolně velký urychlovač, i tak by se zanedlouho mohlo ukázat, že je potřebný ještě větší, a asi ani urychlovač s poloměrem Země by nebyl dostačující pro některé experimenty.
Dalším problémem může být to, že vykonání některých pokusů vyžaduje odpovídající kvalifikace osob, které pokus provádějí. A pokud různí vědci docházejí k různým závěrům, mohou se vzájemně obviňovat z nekompetence a nedá se jednoznačně rozhodnout, kdo má pravdu. Mohou též existovat překážky právní nebo humanitární bránící například pokusům na lidech. A to stále předpokládáme, že se všichni snaží odhalit pravdu a nepodléhají různým politickým vlivům.
Ale i když máme možnost provést libovolné množství pokusů, na jejichž základě zformulujeme hypotézy, které dají možnost předpovědět nové jevy, které se následně potvrdí, neznamená to, že naše teorie je pravdivá. Pomocí vědeckých metod pouze tvoříme čím dál lepší modely, které dávají lepší možnost předpovědi skutečnosti, a které „vysvětlují“ daný jev. Ale toto „vysvětlení“ je pouze popisem vztahů mezi vjemy pomocí pojmů rozložitelných na základní pojmy a předpoklady, které se považují za dané a dále se nevysvětlují ani nedokazují. Přitom tyto předpoklady nemusí obecně platit. Například předpoklad, že stejné podmínky vedou vždy ke stejnému výsledku obecně neplatí. Přesvědčují nás o tom třeba kvantové jevy.
Jaké máme tedy možnosti, pokud nějaká nová informace je v rozporu s našimi dosavadními vědomostmi? Můžeme přijmout, že nové tvrzení je nepravdivé, ale můžeme též připustit jeho pravdivost a zpochybnit některá dřívější tvrzení, která jsou s ním v rozporu a která jsme považovali za pravdivé předpoklady. Další možnost je zobecnit logická pravidla tak, aby mohla platit všechna tvrzení zároveň. Například pro kvantové jevy bylo třeba zavést takzvanou kvantovou logiku.
Tady se můžeme zamyslet nad tím, jaká je souvislost mezi naší logikou a vlastnostmi vnějšího světa a jak hodně se může nějaká logika lišit od naší klasické logiky.