VI. Několik úvah o evoluci
Je možné mít různé názory na evoluci, kritizovat různé evoluční teorie nebo třeba i tvrdit, že evoluce vůbec neexistuje. Nám zde nejde o to dokazovat, jak je to ve skutečnosti. Chceme jen pochopit mechanizmy, které evoluci umožňují a mohou být využité při programování počítačů.
Jedním z mechanizmů, který umožňuje evoluci, je přírodní výběr. Podmínkou, aby přírodní výběr mohl existovat, je to, že máme populaci jedinců, kteří se množí a umírají, přičemž jedinci v každé populaci se musí trochu lišit. Jestliže nějaká odchylka dává jedincům s touto odchylkou určitou výhodu, která zvyšuje jejich šanci na přežití do doby, kdy budou moci mít potomstvo, pak je vyšší pravděpodobnost, že tato odchylka bude přenesena do další generace. Díky křížení a mutacím vznikají nové odchylky, z nichž většina může být neužitečná, ale některé mohou dávat určitou převahu, a ty mají zase větší šanci přejít do další generace. Přírodním výběrem časem neužitečné vlastnosti mizí a užitečné se rozvíjejí.
Nyní se zamysleme nad tím, jak přírodním výběrem mohl vzniknout rozum, jak mohl vypadat na začátku, jak se pravděpodobně rozvíjel a jaké má možnosti dalšího rozvoje.
Už poměrně jednoduché neuronové sítě jsou schopné analyzovat vstupní signály a předvídat, co se pravděpodobně stane v nejbližší budoucnosti. Pokud je neuronová síť dost složitá, má dost času a podmínky úlohy se nemění, může si poradit i s hodně složitým problémem, dokonce složitějším, než si může poradit rozum. Třeba předpovídat počasí dovedou některá zvířata lépe než člověk. Proč se tedy vlastně u člověka rozum vyvinul?
Zase nám tu nejde o to, jak to bylo ve skutečnosti, ale jen si ukázat, jak by mohlo být, a později to využít k vytvoření umělé inteligence.
Kdyby se stalo, že náhodnou mutací by vznikla třeba inteligentní žába, která by byla schopna analyzovat všechny jevy kolem sebe, rozumět všem souvislostem a byla by schopna to využít v každé nové situaci, i tak by patrně nezískala žádnou převahu nad svými vrstevníky, pokud by žila v rybníku, kde se nic nového neděje. A žabí inteligence by patrně zanikla zároveň se smrtí oné žáby.
Jak asi mohla vypadat ona náhodná mutace u předchůdce člověka, a jaké podmínky by měly být splněny, aby se rozum mohl dále rozvíjet? Pochopitelně by to mohlo být i jinak, ale vzhledem k tomu, že lidé rozum mají, můžeme předpokládat, že podmínky, v jakých žili předchůdci člověka, jsou pro rozvoj rozumu příznivé. Jaké jsou to podmínky? Bylo by možné klást důraz i na něco jiného, ale jedna z možností je tato: jedinec byl příliš slabý, aby mohl sám přežít, takže musel žít ve skupině. Ve skupině musel být jedinec, který skupinu vedl, a kterému byli ostatní podřízeni, co zase mohlo být příčinou vnitřního boje o vedoucí pozici. Vedoucí jedinec mohl mít nejvíce potomstva, takže jeho vlastnosti měly největší vliv na příští generaci. Zpočátku to byl pravděpodobně nejsilnější jedinec. Můžeme předpokládat, že první projev inteligence, který by mohl mít šanci na další rozvoj, musel dát možnost získat vedoucí pozici ve skupině, čili vyhrát se silnějším protivníkem. Získání vedoucí pozice pak dávalo předpoklady pro velké množství potomstva a nová vlastnost se mohla rychle rozšířit a dále se rozvíjet. Život ve skupině, která musela na jedné straně spolupracovat, ale na druhé straně se v ní neustále soupeřilo a kombinovalo, vytvářel situace, kde bylo třeba rychle reagovat na stále nové situace, což podporovalo další rozvoj rozumu a inteligence.
Jestliže připustíme, že tak to mohlo být, jak to využít při tvoření umělé inteligence? V počítači můžeme vytvořit prostředí, ve kterém budou programy muset spolupracovat a zároveň budou muset soupeřit. Třeba každý bude mít k dispozici jen omezený úsek paměti pro zachování výsledku výpočtu a budou si muset paměť vzájemně zpřístupňovat. Za zpřístupnění své paměti bude nějaká odměna, ale nejvíce oceněn bude program, který první získá kompletní výsledek. Jestliže bychom vše správně naprogramovali, měli dostatečně výkonný počítač a dost času, možná bychom se dočkali inteligentních programů, které by měly vlastní jazyk, různě se organizovaly a možná měly i vědomí (Je ale možné, že my bychom o tom vůbec nevěděli. Pouze bychom viděli, že programy společně správně řeší složité úlohy).
Pominuli jsme zde otázku vědomí. Pokud připouštíme, že inteligence a rozum se mohly vyvinout cestou evoluce, pak stejnou možnost můžeme připustit i pro vědomí. Můžeme připustit vznik vědomí náhodnou mutací, ale muselo hned přinést nějakou výhodu. Jak jsme si již dříve ukázali, některé věci se jedinec nemůže sám naučit, protože je nemůže přežít. Připustili jsme ale možnost, že se je může za určitých předpokladů naučit ve skupině. Jedním z takových předpokladů je to, že se považuje za člena skupiny, čili že má nějaké vědomí sebe a své podobnosti s ostatními. Pak může na základě toho, jak umírají členové jeho skupiny usuzovat, že v podobné situaci by sám zahynul. To zvyšuje jeho šance na přežití. Zároveň je vidět, že vědomí je užitečné pouze v případě, že se žije ve skupině. Sebesložitější počítač s sebelepším programem vědomí k ničemu nepotřebuje. Mohou ho potřebovat virtuální objekty ve virtuálním světě anebo roboti, kteří by spolupracovali ve skupinách.
Ještě se můžeme zamyslet nad tím, jak se vědomí mohlo vyvíjet, čili jak by mohlo vypadat něco, z čeho by mohlo vzniknout nejprimitivnější vědomí. Nebudeme se zde držet žádných oficiálních definic, zvláště že v různých kulturách a jazycích by vypadaly dost odlišně. Nejprve se zamysleme, zda mají vědomí alespoň některá zvířata. Nechceme jednoznačnou odpověď, neboť se dá úspěšně pochybovat i o tom, zda mají vědomí jiní lidé. Pokud sami zkusíme analyzovat vlastní vědomí, zjistíme, že je možné je rozdělit na dvě části, pravděpodobně odpovídající dvěma hemisférám. Jednak vnímáme svět kolem sebe a vlastní pocity, a na druhé straně neustále slovně formulujeme svoje myšlenky. (Bez této slovní formulace bychom vůbec nevěděli, že máme nějaké vědomí). Pokud se pokusíme na chvíli zbavit této vnitřní slovní formulace a povede se nám to, pak získáme jakousi přibližnou představu o tom, jak může vypadat vědomí zvířat. Pokud budeme chtít jít dál, a najít ještě jednodušší formu vědomí, musíme hledat to, co je ve vědomí nejdůležitější pro přežití druhu. Mohlo by to být třeba mít ve správném čase pocit hladu nebo mít strach. Kdyby šlo jen o to, aby počítače mohly mít vědomí, patrně by nestálo za to tvořit programy, které by měly pocit hladu a občas se bály, ale je možné, že pocity jsou nutné i pro rozvoj inteligence. Aby mohl jedinec najít nové řešení, musí mít na to čas. A aby měl čas na experimenty, nemůže po celý čas pracovat na plný výkon. Musí se střídat období, kdy musí bojovat o život s obdobím, kdy se může bavit. Čili pokud mají programy samy hledat nová řešení a rozvíjet se, může se ukázat užitečné stvořit jim jakýsi biorytmus, který jim umožní občas nepracovat naplno a trochu se bavit. Aby se ale nebavily moc dlouho, musí u nich vzrůstat „pocit hladu“, který je bude nutit pracovat naplno.
Pro rozvoj vědomí ale může být důležitější pocit strachu spojený se smrtí členů skupiny, ke které patří. Teoreticky by mohlo být možné stvořit umělé vědomí i bez využití evolučních metod, ale v praxi už i mnohem jednodušší úlohy jsou bez evolučních metod pro nás neřešitelné. Je možné, že současné počítače jsou ještě příliš slabé na takovou úlohu, ale vrátíme se k tomuto tématu ještě v kapitole o možnostech počítačů v budoucnosti.
V evoluci, která probíhá přírodním výběrem, nemohou jednotlivci změnit svou genetickou výbavu, kterou odkazují potomstvu. U programů ale takovou možnost máme. Nemusíme se držet toho, jak pravděpodobně probíhá evoluce v přírodě, ale můžeme si vymýšlet jiné mechanizmy, které mohou dát ještě lepší výsledky. Jednou z možností je ponechat některé parametry určující jisté vlastnosti nestanovené, a dát jedinci možnost, aby si je sám nastavil podle svých potřeb. Může to být užitečné třeba tehdy, jestliže nějaký jedinec má tak dobré parametry, že křížením si je může jedině zhoršit. Evoluce v počítači může probíhat na jiných principech a mnohem rychleji než v přírodě. A to i na současných počítačích při použití klasického programování.
Již dnes jsou evoluční programy úspěšně využívané v některých optimalizačních úlohách, které neumíme řešit jinou metodou. V tom je výhoda evoluce, že nemusíme už na začátku vědět, jak řešit daný problém. Úloha může být libovolně složitá a pro nás neřešitelná. Nemusíme znát algoritmus, jak postupovat. Ale též nevíme, jaké řešení evoluční program najde. Ale podle času, který mu dáme, bude výsledek čím dál lepší. Takže v praxi se tyto programy používají tam, kde nepotřebujeme nejlepší řešení, ale stačí nám dostatečně dobré řešení.
V případě umělé inteligence nepotřebujeme program s nejlepší možnou inteligencí, ale stačí nám, když bude dostatečně inteligentní. Takže evoluční metody zde mohou být užitečné. Evoluce ale může probíhat též jinak než přírodním výběrem. Někomu se může zdát, že by bylo lepší stále se zdokonalovat a žít věčně než se množit a umírat. V praxi to ale vypadá tak, že ty organizmy, které mohou žít prakticky věčně, se nezdokonalují, naopak jsou na té nejprimitivnější úrovni. U programů není problém v tom, aby neumíraly, ale jak zajistit, aby se zdokonalovaly? Mechanismus přírodního výběru je jednoduchý a zajišťuje, že výsledky jsou čím dál lepší. Smrt zde není něčím zlým, ale hlavní hnací silou. Kdyby nebylo smrti, nebyl by ani důvod se zdokonalovat a rozvíjet. Existují ještě jiné důsledky toho, že jsme smrtelní. Pokud bychom neumírali, nebylo by potřebné mít potomstvo a pravděpodobně by neexistovala ani láska. Nemuseli bychom se bát, ale pak by nebyla potřebná ani odvaha. Nesmrtelnost vůbec není ideálem, o který bychom se měli snažit. Ale nejen nesmrtelnost, i délka života jedinců je přírodním výběrem ustavena na jistou optimální hodnotu z hlediska celé populace. Umělé prodloužení délky života jedince může mít pro celou populaci nepříznivé důsledky. Lidé by chtěli žít věčně a hledají způsoby, jak lidský život prodloužit. Je možné, že se jim to podaří, ať už pomocí genetických modifikací, nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Důsledky mohou být pro lidstvo tragické.