XII. Víra, svobodná vůle a morálka lidí a počítačů

Pokusme se ještě zamyslet nad několika otázkami. Může například inteligentní počítač přijít na to, že jej někdo stvořil? Pokud bude mít možnost zkoumat reálný svět, pak to pravděpodobně bude možné. Bude schopen poznat lidi, jiné počítače i celý proces jejich výroby. Může z toho odvodit, že i on byl vyroben podobným způsobem. Ale mohou k takovému závěru dojít i inteligentní virtuální bytosti uvnitř počítače, které nemají možnost nahlédnout do našeho reálného světa? Zde hodně záleží na tom, jak bude vypadat jejich virtuální svět. Jestliže nebudou mít možnost nic vytvářet, pak pravděpodobně nebudou mít ve své slovní zásobě ani slovo stvořit a nebudou mít tedy možnost dojít k závěru, že je někdo stvořil. Ale sama možnost něco vytvářet ještě nemusí být postačující. Mohou třeba být schopni provádět vratné výpočty, čili v určitých oblastech couvat v čase, takže mohou úplně jinak než my chápat čas a příčinnost. Mohou též mít možnost se kopírovat, modifikovat sami sebe a vytvářet programy lepší než jsou sami a spoustu jiných věcí, které mohou způsobit, že ve své vlastní existenci nebudou vidět nic výjimečného. Ale i kdyby došli k názoru, že je i jejich svět mohl někdo stvořit, neměli by žádnou možnost se o tom přesvědčit. Nějaký virtuální filozof by mohl vyslovit domněnku, že celý jejich svět byl stvořen nějakou vyspělou civilizací, žijící v úplně jiném vesmíru. Ale mohl by se nalézt jiný, který by tvrdil, že jejich svět je věčný, a ještě jiný, který by hlásal, že svět byl stvořen jedním Bohem. Čemu z toho věřit, když neexistuje žádná možnost se přesvědčit, co je pravda?

Za hranicemi našeho vesmíru může být cokoliv, každý si může vymyslet co chce a věřit tomu. Ale může z toho mít nějaký užitek? Nejjednodušší je prohlásit, že to, o čem se nemůžeme přesvědčit, je pro nás úplně neužitečné a nemá smysl se tím vůbec zabývat. Čili, že žádná víra není k ničemu potřebná. Ale u lidí víra existuje a kdyby nedávala žádné výhody, tak by pravděpodobně dávno zanikla.

Tady si můžeme připomenout experiment s potkany v nádrži s vodou. Jestliže potkan nemůže žádným způsobem vyjít z vody, plave po určitou dobu a pak utone. Pokud mu ale na chvíli do vody dáme dřevenou desku, na kterou může na chvíli vylézt, a pak mu ji zase sebereme, vydrží pak plavat mnohem déle. Pokud má naději na pomoc „z nebe“, jeho výkon se může mnohonásobně zvýšit.

Víra neřeší otázku pravdy o něčem, o čem se nemůžeme přesvědčit, ale může dodávat ohromnou dodatečnou sílu a motivaci.

Pokud se ukáže, že pro virtuální bytosti víra v něco bude dávat nějakou výhodu, pak se pravděpodobně tato víra začne šířit v jejich virtuálním světě.

Předpokládali jsme, že virtuální bytosti nemají žádnou možnost nahlédnout do našeho světa. Na druhou stranu ale my jsme schopni sledovat, co se děje v počítači a eventuelně i provádět libovolné zásahy. Pokusme se zamyslet nad tím, zda máme nějakou možnost sdělit virtuálním bytostem nějaké informace o našem světě a o nás.

Pokud stvoříme v počítači virtuální svět, který se bude vyvíjet pomocí různých evolučních mechanizmů, pak k dosažení potřebné intelektuální úrovně virtuálních bytostí v přijatelném čase bude potřeba ohromného množství paralelních výpočtů prováděných ohromnou rychlostí. To znamená, že i když teoreticky bychom mohli sledovat vše, co se v počítači děje, prakticky z toho stihneme sledovat jen nepatrný zlomek. Evoluce, která trvala miliony let, musí v počítači proběhnout ve velmi zrychleném tempu. Pokud již vzniknou inteligentní virtuální bytosti, budou se neustále rozvíjet a měnit a zároveň s nimi i jejich jazyk, vědomosti a názory. Než stihneme něco z jejich světa pochopit, oni již mohou myslet úplně jinak. A pro to, co bychom jim chtěli my sdělit o našem vesmíru, mohou postrádat potřebná slova. Můžeme sice počítač zastavit, aby se v něm nic neměnilo, dokud neprovedeme potřebné analýzy, ale nemůžeme to dělat moc často, pokud nechceme jejich vývoj brzdit. A i v případě, že bychom rozuměli jejich jazyku a pochopili jejich svět, bylo by těžké jim sdělit něco o nás tak, aby byli schopni to pochopit.

Existuje též nebezpečí, že opakovanými zásahy do jejich světa bychom narušovali zákonitosti a pravidelnosti, které tam panují. Mohli bychom tím omezit jejich schopnost chápání souvislostí a schopnost logického myšlení. A pokud bychom dělali nějaké zásahy na jejich přání, mohli bychom je úplně zbavit schopnosti samostatné existence. (Podobně jako ptáci dokrmovaní v zimě - kteří by si jinak poradili sami - přestanou hledat potravu a jen čekají, až je někdo nakrmí).

Je možné, že pokud by se nám povedlo stvořit v počítači inteligentní virtuální bytosti na jejichž rozvoji by nám záleželo, bylo by nejlépe ponechat je vlastnímu vývoji, nechat je věřit čemu chtějí a pokud možno jim do života vůbec nezasahovat.

Další otázkou může být, zda počítače mohou mít svobodnou vůli. Mnoho lidí považuje svobodnou vůli za něco typicky lidského, přitom ale vůbec nevědí, co to svobodná vůle je. Představují si ji jako schopnost lidí dělat, co chtějí. Pokud ale připustíme, že všechno dění ve vesmíru podléhá přírodním zákonům, pak nám tu vlastně na takto chápanou svobodnou vůli nezbyde žádné místo. Schopenhauer kdysi řekl: „Člověk sice může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce“. Pravděpodobně nejen že lidé nemohou chtít co chtějí, ale ani nemohou dělat co chtějí. Dělají to, co jim do vědomí vstoupilo z podvědomí, a práce podvědomí podléhá všem přírodním zákonům jako každý jiný přírodní jev. Ať už pracuje jako složitá neuronová síť nebo cokoliv jiného, výsledek vyplývá z ohromného množství různých vlivů, ale bez možnosti ho nějak svobodně změnit. Neznamená to, že vše je jednoznačně předem určeno. Jestliže se nedá současně určit poloha a rychlost ani jedné elementární částice, pak se o to spíš nedá určit výsledek působení mnoha milionů částic. A výsledek práce podvědomí vyplývá ze vzájemného působení ohromného množství různých impulsů a náhodných vlivů. To co podvědomí nalezne jako optimální řešení nám pak podsouvá do vědomí jako naše rozhodnutí. O tom, že naše vědomé rozhodování je pravděpodobně jenom iluze, svědčí následující příklady:

Pokud máme možnost měřit aktivitu mozku pokusné osoby, která se má rozhodnout mezi stisknutím dvou tlačítek, můžeme určit, které tlačítko stiskne, ještě dříve, než se tato osoba rozhodne. Čili o tom, jak se rozhodneme, je určeno v podvědomí našeho mozku už v době, kdy my v našem vědomí ještě váháme.

Jiným příkladem může být posthypnotická sugesce. Pokusná osoba dostane v hypnóze příkaz, aby po probuzení z hypnotického spánku něco udělala, ale aby si nepamatovala nic z doby strávené v hypnóze. Osoba provede úkon, ke kterému dostala impuls z podvědomí, ale má pocit, že to bylo její vlastní vědomé rozhodnutí. Na otázku, proč úkon provedla, si bude dodatečně vymýšlet různé důvody, aby své chování vysvětlila. Zdá se tedy pravděpodobné, že vědomí obsahuje pouze to, co naše podvědomí uznalo za vhodné nám poskytnout. Zároveň s iluzí, že to my jsme se tak vědomě rozhodli.

Mohli bychom zde uvádět i další příklady „nesvobody“ svobodné vůle, například lidí závislých na drogách (nebo čemkoliv jiném), nemluvě už o různých poškozeních mozku nebo dráždění mozku elektrickým proudem.

Abychom pochopili, k čemu je nám pocit svobodné vůle, ukažme si nejprve, jak se rozhoduje počítač. Program obvykle řeší konkrétní problém a hledá jeho nejlepší řešení. Představme si třeba, že hraje nějakou strategickou hru. Hledá nejlepší tah, a pokud jej nalezne, tak jej provede. Nemá důvod udělat něco jiného, pokud má za úkol vyhrát. Může ale nastat situace, ve které bude mít několik rovnocenných tahů, nebo tahů lišících se ziskem, ale s různým rizikem ztráty. A zde je již spousta možností, jak má postupovat. Může třeba vždy vybrat první možnost, nebo poslední, nebo provést náhodný výběr, nebo něco jiného. Pokud budeme předpokládat, že jde o inteligentní program, který se může sám modifikovat, bude potřebovat někde uchovávat informace o tom, jak se v dané situaci rozhodl. A později na základě vyhodnocení výsledků modifikovat své chování. Takový program se učí vybírat z několika variant čím dál lepším způsobem, ale k ničemu nepotřebuje pocit, že má svobodnou vůli.

Předpokládali jsme, že program má za úkol vyhrát. Ale nic nebrání tomu, aby program modifikoval i tu svou část, ve které je definováno, o co se má snažit (v tom případě ale hrozí nebezpečí, že program přestane dělat cokoliv).

Představme si nyní, že máme celou populaci programů, které se budou ve vhodném prostředí vyvíjet pomocí různých evolučních metod. Zpočátku budou mít za úkol hrát mezi sebou zadanou strategickou hru a snažit se vyhrávat. Dáme-li jim ale možnost modifikovat nejen sebe, ale i prostředí, ve kterém fungují, mohou se časem dopracovat k něčemu úplně jinému.

Připusťme, že by mohly vzniknout skupiny, které by vzájemně soupeřily a které by stvořily vlastní jazyk, ve kterém by se dorozumívaly. Jaké informace by si mohly sdělovat? Kromě různých jiných údajů by byl pravděpodobně užitečný výraz pro fakt vybrání jedné z několika možností. V překladu do našeho jazyka by to pak znělo: „já jsem se rozhodl tak“. To, že se rozhodl právě tak, není výsledek svobodné vůle, ale nastavených parametrů. Tyto parametry sice může také změnit, ale zase ne na základě svobodné vůle, ale pouze na základě dřívějších parametrů, působení okolí a eventuelně náhodných vlivů.

Každý program obsahuje spousty různých konstant, proměnných, funkcí, procedur a různých jiných údajů. Může jich být ohromné množství, ale není potřeba všechny neustále sledovat a sdělovat o nich informace jiným programům. Pouze ty údaje, které jsou potřebné nebo užitečné pro výměnu informací s jinými programy, je třeba nějak oddělit a mít připravené pro komunikaci. A aby byl program neustále připraven na komunikaci, pak v čase, kdy nemusí komunikovat s jinými programy, může komunikovat sám se sebou. A tuto část programu, která je zodpovědná za komunikaci a předávání důležitých informací, můžeme nazvat „vědomí“. Zdá se, že vědomí je potřebné pouze ve skupině, zrovna tak jako pocit svobodné vůle. Vůbec bychom si neuvědomovali pocit svobodné vůle, pokud bychom ho neformulovali pomocí slov. Jestliže je v zájmu skupiny, aby se členové zachovávali určitým způsobem, je možné je donutit, aby se tak chovali. Ale mnohem efektivnější může být dát jim iluzi, že se tak rozhodli sami.

Objevuje se tu praktická otázka, zda v případě, kdy svobodná vůle ve skutečnosti neexistuje a chování každého jednotlivce vyplývá pouze ze zděděných vlastností, vlivu prostředí a náhodných jevů, na které daná osoba nemá žádný vliv, máme právo někoho trestat za jeho činy. Otázka, zda máme takové právo, je ale v tomto kontextu špatně postavenou otázkou. Jestliže připustíme, že trestný čin byl výsledkem různých vnějších a vnitřních vlivů a náhod a ne svobodné vůle osoby, která se ho dopustila, pak musíme zrovna tak připustit, že soudce nemá možnost rozhodnout podle své svobodné vůle, ale pouze tak, jak jeho mozek v podvědomí určí na základě všech možných dřívějších vnějších a vnitřních vlivů a náhod.

Probíhá tu podobný proces jako při evoluci přírodním výběrem. Jedinci se liší různými parametry svých neuronových sítí, různým sklonem k riziku a hodnocením situací, svými potřebami, způsobem reagování na chování jiných lidí a spoustou jiných vlastností. Někteří jsou svým okolím odměňováni a jiní trestáni a podle toho mění své chování. Nejde tu o žádnou spravedlnost, zrovna tak jako nejde o spravedlnost v přírodním výběru. Hůře přizpůsobení jsou eliminováni a lépe přizpůsobení jsou odměňováni, přičemž vztahy jsou dynamické a neustále se mění. Nedá se vždy jednoznačně předem určit, co se vyplatí a co ne.

Pokud připustíme, že lidský mozek pracuje podobně jako počítačová neuronová síť, která nejen mění váhy na vstupech, aby hledala řešení nějaké konkrétní úlohy, ale má možnost měnit i úlohy, které má řešit i vyhodnocovací funkce, které rozhodují o tom, zda považuje výsledek své činnosti za dobrý, pak se tím dá vysvětlit radikální změna chování lidí při změněných podmínkách. Je to mechanizmus, který umožňuje neustálý rozvoj. Člověk má tendenci zkoušet, co všechno si může dovolit, a pokud ho nic nezastaví, zkouší čím dál víc. Týká se to všech lidí - od malých dětí po senátory – ale nejvýrazněji je to vidět tam, kde někdo náhle dostane výjimečnou moc. Většinou radikálně změní své chování a začne ji využívat tak, aby získal co nejvíce výhod. Pravděpodobně většina tyranů, kdyby neměla moc, by byla normálními lidmi a většina normálních lidí, kdyby dostala absolutní moc, by se chovala úplně jinak, než si myslí. Ukazuje na to třeba stanfordský vězeňský experiment, ve kterém zdraví normální studenti v roli vězeňských dozorců začali dělat takové věci, že experiment musel být předčasně ukončen.

V tomto místě bychom se ještě měli zmínit o tom, jakou roli v chování lidí hraje morálka. Právě proto, že lidé mají obrovskou možnost přizpůsobit se a neustále rozvíjet a měnit své chování, je potřebný mechanizmus, který by omezoval ty změny, které narušují fungování společnosti. Jedním ze způsobů, jak toho docílit, je uplatnění morálky, čili zásad správného jednání ve společnosti, kterými by se každý člověk měl řídit z vnitřního přesvědčení. Tyto zásady, co daná společnost vyžaduje a co naopak odmítá, jsou odmala člověku vštěpovány. Nikdo je nezpochybňuje, protože pro každého je výhodné, když je ostatní dodržují. Je zde ale několik ale…

Mohlo by se zdát, že by bylo ideální, kdyby je nikdo nikdy neporušoval. Nejen, že to není možné, ale pravděpodobně by to ani nebylo pro společnost dobré. Jednak jde o obecné zásady a stávají se výjimečné situace, ve kterých je třeba se zachovat jinak. Třeba zásada pravdomluvnosti. Kdyby všichni neustále lhali, nastal by ve společnosti úplný chaos. Takže je třeba mluvit pravdu. Ale může nastat situace, kdy mluvení pravdy bude nazváno velezradou a trestáno smrtí. Je obecná zásada nezabíjet, ale přitom dost velká část lidí je pro trest smrti. A pokud je trest smrti, je i kat, čili osoba, která nejen může, ale dokonce musí zabíjet. Kromě toho jsou všechny zásady zformulovány v přirozeném jazyce, který je vždy nepřesný a v nových situacích se význam slov může měnit. Různí lidé mohou některá slova různě chápat. Pro někoho třeba slovo vražda zahrnuje i potrat, a pro někoho ne.

Obecné zásady jsou dobré ve většině případů, ale ke každé obecné zásadě se dá vymyslet nějaká výjimečná situace, ve které je třeba tuto zásadu porušit. A vývoj jde neustále dopředu, a nikdy nemůžeme mít jistotu, že nějaká situace, která se nám zdá nepravděpodobná, někdy v budoucnu nenastane.

Z toho důvodu, že ve výjimečných situacích nebo změněných podmínkách je někdy třeba morální zásady nedodržovat, je pravděpodobně člověk vybaven tak, aby je mohl vypnout. Někdy je vypíná až moc snadno, o čemž svědčí třeba dozorci z koncentračních táborů, kteří před válkou i po válce byli normálními lidmi a jako dozorci týrali a zabíjeli vězně bez jakýchkoli zábran.

Ale ani v normálních situacích není pravděpodobně možné, aby nikdo neporušoval ustálené zásady. Právě hledání nových možností a revize všech pravidel a zákazů zajišťuje vývoj společnosti. Dělá to každá nová generace. Pro další rozvoj zde musí být lidé, kteří zkoušejí věci, na které si jiní netroufnou. Občas dělají věci pro společnost nepřijatelné, a pak je na společnosti, aby takovou činnost omezila. Jakým způsobem to udělá, záleží na různých okolnostech. I právo se mění v závislosti na množství a závažnosti takových případů, na technických a finančních možnostech společnosti. Ale eliminace všech osob, které porušují dané normy, by pro společnost pravděpodobně přinesla více škody než užitku.

Co z toho všeho vyplývá pro případnou morálku počítačů? Můžeme jim dát sami nějaké morální zásady, ale pokud budeme chtít, aby se samy vyvíjely, vymýšlely nové věci a rozvíjely se pomocí evolučních metod, pak nikdy nemůžeme mít jistotu, k čemu se dopracují. Více o tom, jak mohou vypadat budoucí počítače a jaké mohou mít možnosti, si řekneme v následující kapitole.

XIII. Možnosti budoucích počítačů